Leden 2010

čtu

31. ledna 2010 v 19:14 | dusty |  líbí se mi




Děkuju, že jste <3

Pche! aneb znechucena rodinnou situací

30. ledna 2010 v 19:45 píšu
*Miluješ-li květinu, která vyrostla na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš na nebe.

U nás doma se schyluje k vraždě. teda říkala to máti. Taťka měl zase nějaké kecy, takže mamka už od včerejška na protest nevaří a tak jedu od rána na toustech ^^ K obědu jsem teda dělala řízky, ale jinak to vidim bledě. Mamka má totiž jít od pondělka do nemocnice na tu operaci a můj otec si představuje, že celý ten týden přežijem na čínských polívkách. Taky jsem při dnešních nákupech zahlídla ve vozíku konzervy typu: Trenčiansky parek s fazulou atd. Myslím, že se ze mě stane radši anorektička (děsně naštvanej pohled).

posedlá

30. ledna 2010 v 9:53 píšu
Nemůžu už tu zimu ani vidět. S každým novým dnem přichází naděje, že ten hnusnej sníh už třeba konečně roztaje, že nebude foukat studený vítr a bude aspoň nad nulou. Ničí mě to. Potřebuju kolem sebe barvy, květiny, motýly, slunko...

Včera jsem byla v kině na ty 3sezóny v pekle. Docela síla, bylo to takové psycho o poválečné době. Na konci filmu zazněla něco jako: Ono vlastně žádné peklo není, lidi si ho bez problémů vytváří sami.
A v tom je taky obrovská pravda. Můžem jenom sedět a mlčky se bát co zase přijde. Protože není možné aby zase nepřišel nějakej kretén, kterej vyhubí miliony lidí a nic ho nezastaví. Tak už to chodí.

Docela špatně teď spím. Než usnu, nemůžu se zahřát a když se v noci probudím jsem zpocená a musím se jít napít. Nevim přesně, co je špatně. Nemáte nějaký tip na bezproblémové spaní bez prášků?

Nejraději bych si nasadila červené sluneční brýle a koupila si tolik tulipánů, kolik bych byla schopná udržet v náručí. Lehla bych si do trávy a zavřela oči.

A s tou láskou to taky není tak slavný, jak všichni říkaj. Když vás sobě nevrátí city tak touha a vy proležíte v posteli celý pololetní prázdniny. Neřikám, že je to špatný, ale už nějak nemám chuť mu pak říkat já tebe taky.

stačí

29. ledna 2010 v 8:30 píšu
nevim, jestli už to stačí. Jestli je ten pravý čas na to, říct si v slzách, že už toho bylo dost a je načase skončit něco starého a začít zase něco nového. Nevím, jestli už si nemáme co říct, jestli už došla všechna témata. Nevím, jestli už se ztratilo to kouzlo, nevím jestli mi to už má být jedno nebo jestli mám v sobě sebrat poslední střípky dobré nálady, síly a víry a zkusit to dostat do nějaké jiné fáze. Nevím co je to opravdová láska a nevím, jestli ji někdy najdu.

Ale až to budu vědět, tak budu ten nejšťastnější člověk na světě.

Ale víte co? Možná to zní divně, ale nějak jsem si uvědomila, že nejistota je lepší, než jistota. V nejistotě je adrenalin, pořád musíš bojovat a nikdy nevíš, jestli jsi vlastně vyhrál. Časem to je unavující, bolestivé, ale pořád se něco děje. Seš nahoře, dole, pak ještě níž a pak zas nahoře. Jistota je stereotyp. Nuda. Nakonec si toho člověka, kterej ti pořád omílá jak tě miluje přestaneš vážit a je to víte kde. To asi není nic pro mě.

Ale pak nemůžu taky po nikom chtít, aby náš vztah pokládal za ideální a harmonický :D

kdybych mohla.

25. ledna 2010 v 12:33
  • zakázala bych zimu
  • koupila bych si conversky ve všech barvách
  • změnila bych to, jak vypadám
  • nechodila bych do školy
  • nežila bych v Česku
  • jela bych do Španělska
  • a nacpala bych do sebe všechny drogy který bych sehnala, aby mě to už konečně zabilo a nemusela bych tu bejt.
Nemám už nervy. Sakra! zase je to zpátky. Uvidim dneska Lukáše, J. mi nevěří a je podezřívavej, matka je mrzká a očividně by si moc přála, abych byla milá, hodná, blonďatá, prostě taková, aby se se mnou mohla chlubit (což v současné situaci nené dost dobře možné).
Za hodinu se s J. uvidím. Už se vážně nemůžu dočkat. Nejradši bych mu ty žárlivé řeči a debilní poznámky omlátila o hlavu!
zachraňte mě někdo.

mistake

23. ledna 2010 v 11:44 píšu
tak jsme se včera pohádali zase s Lukášem. Nojo, ono se to dalo čekat. Kámošili jsme se docela dlouho. A on do mě pak začal něco kutit. Ale on byl skvělej kamarád, myslela jsem, že to půjde přejít, že nás to nijak nerozdělí nebo tak, že to prostě přejdem. Ale včera se opil a volal mi, psal, bylo to děsný. Poslala jsem ho snad všude, co mě napadlo a pak jsem nemohla spát, protože mě to strašně sralo. Milovala jsem to naše chození ven, kecání...
Nojo, tak už to nebude. Nikdy? Nevím, jestli se to spraví. Snad jo, snad ne. Každopádně nevím. Každou minutu čekám, že mi začne psát.
...

A sere mě to pořád.
Grr!

pořád

21. ledna 2010 v 6:58 píšu
ještě pořád to jde. Z toho filmu na jedničce co dávali v neděli jsem měla slušnou schízu - tu Dvojroli myslim, viděli jste to? No děs běs. Ve škole to teď jde. Včera jsme s K. obulaly fyziku - už zase - takže to budem psát až v pátek a to už je přežitelný. Jinak celkem nic moc nového. J. je naštvaný, protože jsem pořád s K. a nemám na něho čas. Což není pravda. Ale ty jeho představy a názory na ideální vztah. Já nevydržim být s někym nonstop dva nebo tři dny. Potřebuju oddych. Potřebuju taky někdy dýchat, sednout jenom tak k telce a usnout u ní, zajít na něco s kámošema, potřebuju se zasmát s kámoškama, podrbat. Taky jsem jenom člověk. A teď, když se cítím tak svázaná a omezená je mi vážně blbě.
a to jsem vám tak chtěla říct.

mňau

17. ledna 2010 v 19:15 píšu
tak tyhle tři dny fakt stály za to.
a dnešek taky, fakt že jo.
A bránit se věcem, který chcete ze všeho nejvíc je nelogické, tak proč to dělat?:)

A snad je lepší lhát.
A bát se snad není na místě.
Snad pomůže, deka, kafe čaj, písničky, mobil a dobrá vůle.

A nemám chuť mu to říct sama. Jen ať se to dozví od jiných.
Nebylo to nic špatnýho, jen slib je slib, já vím, že jsem mu řekla, že už nebudu.

Ale což, stálo mi to za to :)

stoprocentně.

16. ledna 2010 v 20:40 píšu
One day we will be together.

With our dreams, with our simplicity, with our hands, with our hearts.

And we´ll get some drugs to have a fun.

**
Just wait and don´t be scared. The vampire´s on a way.